cs.wikipedia.org/wiki/Keltov%C3%A9

  Keltové byli velkou skupinou indoevropských národů z Evropy, charakteristické používáním keltských jazyků[1] a dalšími kulturními podobnostmi.[2] Historie předkeltské Evropy a konkrétní vymezení Keltů z hlediska etnických, jazykových nebo kulturních rysů je nejasné a je předmětem dohadů.[3][4] Přesný zeměpisný rozsah území, kde starověcí Keltové žili, je sporný; zejména způsoby, jakými by se obyvatelé Velké Británie a Irska z doby železné měli považovat za Kelty, jsou také předmětem debat.[2][4][5][6] Podle jedné teorie vznikl společný kořen keltských jazyků, protokeltština, v kulturách popelnicových polí pozdní doby bronzové ve střední Evropě, která vzkvétala kolem roku 1200 př. n. l.[7]

 Podle jiné teorie z 19. století byli prvními lidmi, kteří přijali kulturní charakteristiky považované za keltské, obyvatelé halštatské kultury v době železné ve střední Evropě (cca 800–450 př. n. l.), pojmenované podle bohatých hrobových nálezů v Hallstattu v Rakousku.[7][8] Díky tomu se tato oblast někdy nazývá „keltskou vlastí“. Během laténské kultury (cca 450 př. n. l. až do dobytí Římany) měla tato keltská kultura expandovat difúzí nebo migrací na Britské ostrovy („ostrovní Keltové“), do Francie a Nizozemí (Galové), Čech, Polska a velké části střední Evropy, na Pyrenejský poloostrov (Keltiberové, Celtici, Lusitánové a Galeci) a severní Itálie (kultura Golasecca a Předalpská Galie)[9], a dále do jihovýchodní Evropy od roku 279 př. n. l., a odtud na východ až do centra Malé Asie (Galacie) v dnešním Turecku.[10]

Nejstaršími nespornými přímými příklady keltského jazyka jsou lepontské nápisy ze 6. století před naším letopočtem.[11] Kontinentální keltské jazyky jsou doloženy téměř výhradně nápisy a místními názvy. Ostrovní keltské jazyky jsou doloženy začátkem 4. století v nápisech Oghamu, ačkoli se zde jistě používaly mnohem dříve. Keltská literární tradice začíná texty ve staré irštině kolem 8. století našeho letopočtu. Ucelené texty rané irské literatury, jako je Táin Bó Cúailnge („krádež dobytka v Cooley“), přežívají v recenzích 12. století.

V polovině 1. tisíciletí se expanzí Římské říše a stěhováním germánských kmenů keltská kultura a ostrovní keltské jazyky omezily na Irsko, západní a severní části Velké Británie (Wales, Skotsko a Cornwall), ostrov Man a Bretaň. Mezi 5. a 8. stoletím se keltsky mluvící komunity v těchto atlantických regionech objevily jako soudržná kulturní entita. Měly společné jazykové, náboženské a umělecké dědictví, které je odlišovalo od kultury okolních zřízení.[12] Nicméně kontinentální keltské jazyky už okolo 6. století nebyly výrazněji používány.

 Ostrovní keltská kultura se ve středověku a novověku[13][14] rozvětvila na gaelskou kulturu (Irové, Skotové a Manx) a keltské Brity – Britony (Velšané, Cornwall a Bretonci). Moderní keltská identita vznikla jako součást romantického keltského oživení ve Velké Británii, Irsku a dalších evropských územích jako Portugalsko a Galicie.[15] Dnes se v částech historických území stále používá irština, skotská gaelština, velština a bretonština. Kornština a manština zažívají oživení.

Nejstarší kořeny Keltů sahají přinejmenším do období kolem poloviny 2. tisíciletí př. n. l.[16] (není tedy pravda, že by postavili Stonehenge; Stonehenge se začal stavět v letech 2400 - 2200 př. n. l.)[17] a vznikli patrně splynutím několika předchozích kultur. Přestože není jisté, zda všechny kmeny měly stejný rasový původ, vyspěly postupně v etnikum s jednotným jazykem, kulturou a náboženstvím, nikdy však nevytvořili jednotný stát. Jejich největší rozkvět nastal mezi 6. a 1. stoletím př. n. l. (laténská kultura). V 1. století př. n. l. podlehli po počátečních výbojích nakonec Římanům a byli postupně asimilováni či vytlačeni do Skotska a Irska. Přijali křesťanství a vytvořili si na základě latinky vlastní písmo zvané ogham. Dodnes se v západní Evropě hovoří jazyky z keltské jazykové skupiny: velštinou, irštinou, skotskou gaelštinou, kornštinou a bretonštinou.

Nejasnosti okolo etnického původu dávných národů přineslo genetické inženýrství a zkoumání archeologických nálezů genetiky.

Informace o Keltech máme dnes prakticky ze dvou zdrojů:

• z archeologických nálezů. Mnoho z nich bylo nalezeno i na území dnešní České republiky. Z nich se dnes dovídáme o dávné keltské kultuře a řemeslech, ale například i o platidle, kterým Keltům byly mince, takzvané duhovky.

• z psaných textů. Je všeobecnou mýlkou, že keltští druidi, tedy tehdejší duchovní, zakazovali jakékoliv psaní. To se ve skutečnosti týkalo pouze náboženských záležitostí. Důvod byl ten, že co je psáno, z toho se rychle stane dogma, a navíc si to vždy lze vysvětlit po svém.

Víme však, že římští kronikáři rozdělovali Kelty (neboli Galy) na tři větší seskupení, a sice na Galii Předalpskou, kde lidé převzali nošení tógy (Římané ji ovládli v 2. století př. n. l.), na Galii Zaalpskou (jih Francie), kterou ovládli roku 117 př. n. l., a konečně na Galii Vlasatou. Tu ovládl Gaius Iulius Caesar v prvním století před naším letopočtem. Z dobývání právě Vlasaté Galie je znám náčelník Vercingetorix, který Caesara v jedné bitvě dokonce porazil. Francouzi ho dodnes uctívají jako národního hrdinu.

Keltští druidové nebyli jen náboženskými představiteli, ale představovali keltskou inteligenci. Některé římské prameny uvádějí, že se na druida studovalo až 20 let. Byla to velmi vážená vrstva lidí. Každoročně se scházeli ke svým sněmům v Karnutském lese na území dnešní Francie. Druid Eduen Diviciacos, keltský diplomat, byl dokonce jako jeden z mála cizinců přijat v římském senátě, kam byl vpuštěn i se svým štítem a mečem. Druidové byli mezi Kelty natolik vážení, že druid mohl pouhým vstoupením na bojiště ukončit probíhající bitvu.

STORIES BY JARYJ 
JARYJ REDMAN CERVENKA