cs.wikipedia.org/wiki/Germ%C3%A1ni

 Germáni (německy Germanen, z latinského Germani) jsou indoevropská etnolingvistická skupina původem ze Severní Evropy, již lze popsat podle užívání germánských jazyků, které se ze starogermánštiny rozvětvily v předřímské době železné.[1] Poprvé byli zmíněni řecko-římskými autory. Počínaje Juliem Caesarem (100–44 př. n. l.) umístili někteří římští autoři jejich vlast - Germánii - zhruba mezi dolní Porýní a Vislu, a odlišili je od jiných širších skupin, které byly Římanům lépe známy, zejména keltských Galů na jihozápad od nich, a „skytských“ Sarmatů od nich na jihovýchod. Naproti tomu řečtí autoři germánské národy na východ od Rýna důsledně kategorizovaly jako skupinu Galů.[2]

Jako první se o Germánech coby zvláštní etnické skupině zmínil antický zeměpisec Strabón,[3] který je označil za barbarskou skupinu v severní Evropě, podobnou Keltům, avšak nikoli s nimi shodnou. Pokud je známo, první zmínka o Germánech vůbec pochází od Posidonia z roku 100 př. n. l.; hned druhý byl Julius Caesar ve svém spisu „Zápisky o válce galské“ (Commentarii de bello Gallico). Původ názvu Germánů je pravděpodobně zkomolenina raného germánského slova Gaizamannoz (muži s oštěpy).

S možnou výjimkou některých kmenů, které žily poblíž Rýna, není žádná známka, že by germánské národy sami sebe nebo svoje území nazývali jako „Germány“ či “germánské”. Latinští a řečtí autoři hovoří o staletích historických interakcí s germánskými národy na Rýnu a Dunaji, ale od asi roku 400 bylo několik dlouho známých a usazených germánských kmenů na středním toku Dunaje (zhruba oblast Panonie) vystřídáno nově příchozími ze severu nebo východu. Popis národů jako “germánských” byl v pozdním starověku omezený hlavně na oblast Rýna, a tak odkazoval zvláště na Franky a také Alamany. Staří Římané označovali za Germány (latinsky Germani) v širším smyslu řadu kmenů. Za hranicemi Římské říše chyběla taková politická jednota, jakou Římané vnutili národům Itálie, jednotlivé kmeny zůstávaly svobodné, vedené svými vlastními dědičnými nebo volenými vůdci.

Širší moderní definice germánských národů zahrnuje národy, které ve své době nebyly známé jako germánské, ale s nimiž se nakládalo jako s jednou skupinou kultur, většinou díky jejich používání germánských jazyků. Tím pádem v moderních textech termín “germánské kmeny” běžně zahrnuje národy, které současníky nebyli označováni za germánské a mluvili odlišnými jazyky, které byly v moderních dobách popsány jako germánské. Mezi příklady patří římští Gótové a dále Vikingové, hovořící starou severštinou.

Jazyky prvních známých germánských národů z doby klasického starověku zanechaly jen částečné stopy. První delší texty, které přežily, byly napsány mimo Germánii v gótštině v oblasti dnešní Ukrajiny a ve staré angličtině z Britských ostrovů.[4] Jazyky z této rodiny jsou dnes v Evropě rozšířeny a dostaly se do celého světa, přičemž rodina je zastoupena významnými moderními jazyky jako angličtina, němčina, nizozemština a severogermánské jazyky. Východní germánská větev, kdysi nalezená v dnešním Polsku a na Ukrajině, zanikla.

Germánské kmeny hovořily vzájemně srozumitelnými dialekty a sdílely stejnou mytologii (viz germánská mytologie). Z ní vycházejí i starobylé germánské literární památky, jako např. Beowulf, Píseň o Nibelunzích či Sága o Vølsunzích. O tom, že si Germáni uvědomovali společnou identitu, svědčí fakt, že měli pojmenování pro negermánské národy – Walha. Z něj byly odvozeny pozdější zeměpisné názvy Wales (keltské území v Británii), Wallis (kanton ve Švýcarsku), Valonsko (část dnešní Belgie) a Valašsko (část dnešního Rumunska, v češtině později přeneseně i další území).

 Termín byl používán k odkazu na etnické skupiny, které mluví germánským jazykem a mají rodový původ a kulturní spojení se skupinami ze starověku. Mezi moderní germánské národy patří Norové, Švédové, Dánové, Islanďané, Němci, Rakušané, Angličané, Holanďané, Afrikánci, Vlámové, Frísové a další (včetně diaspor jako je například většina evropských Američanů).[5][6][7]

STORIES BY JARYJ 
JARYJ REDMAN CERVENKA