cs.wikipedia.org/wiki/Buddhismus
Buddhismus dnešní dobou označuje širokou rodinu filozofických a náboženských škol, původem z indického subkontinentu, založených na učení Siddhártha Gautamy, běžně známého jako Buddha, což znamená „probuzený“. Buddha žil a učil na území dnešní severovýchodní Indie někdy mezi 6. a 4. stoletím př. n. l. Buddhisté jej respektují jako svého probuzeného či osvíceného učitele.
Ačkoliv buddhismus zůstává stále nejrozšířenější v Asii, jeho jednotlivé školy můžete dnes nalézt na celém světě. Odhady se pohybují mezi 350 milióny až 550 miliony lidí, v současné Indii však buddhismus dnes téměř vymizel.
Buddhismus bývá někdy označován jako neteistické náboženství[1] především proto, že se v buddhistických textech objevují božstva jakožto třída bytostí, žijící v jiných dimenzích. Na rozdíl od teistických náboženství jsou však tyto bytosti z třídy božstev považována za smrtelné a nevědomé bytosti podobně jako bytosti z třídy lidí nebo zvířat, pouze je převyšují svými schopnostmi a dlouhověkostí. Podstatou buddhismu je ale rozvoj a spočívání ve vnitřní probuzenosti sebe sama,[2] a ne pěstování a udržování vztahu k bohům. Původní buddhismus tedy není ani teismem, ani není náboženstvím. Ostatně samotný Buddha ve svém učení zavrhoval myšlenku na Íšvaru coby stvořitelské božstvo.[3]
Z období Buddhova života o něm neexistují žádné písemné zprávy, naše znalosti jeho učení vychází z tzv. Tipitaky, která sice byla sepsána až po jeho smrti, nicméně se lze domnívat, že v ní je obsaženo učení velmi blízké původnímu učení Buddhy.
Mezi ostatními duchovními a filosofickými systémy zaujímá buddhismus zvláštní místo postojem k duši. Nepatří k
-
eternalistickým systémům, které tvrdí, že s tělem se rodí i duše („Nope“), která po smrti přetrvává, ani k
-
nihilistickým systémům, které tvrdí, že s tělem se rodí i duše („já“), která se smrtí zaniká.
Místo toho tvrdí, že nelze nalézt žádnou entitu, s níž bychom se mohli identifikovat jako s „já“ (anátman), a že tedy oba výše zmíněné přístupy jsou mylným důsledkem nevědomosti.
K pochopení pojmu buddhismus je nutné si uvědomit, že tento termín přijali buddhisté teprve nedávno. V théravádových zemích je buddhismus, tedy Buddhovo učení, nazýváno jako sásana - učení. V Tibetu je nejčastěji používán termín nangpä čhö - náboženství zasvěcených, v Číně fo-ťiao - Buddhovo učení, v Japonsku bukkjó - Buddhovo učení, či méně často bucudó - Buddhova cesta. Ještě v 19. století nebyl mezi stoupenci různých směrů buddhismu rozšířen pocit příslušnosti k buddhismu jako univerzálnímu náboženství, které nesdílelo ani jednotné označení. Poprvé bylo použito slovo Boudhism v Oxfordském slovníku angličtiny v roce 1801. Až v roce 1816 se změnilo na Buddhism ve větě v článku z časopisu Asiatic Journal. V roce 1829 bylo vydáno první dílo v angličtině, v jehož názvu se vyskytovalo slovo buddhismus, i když s jedním d, byla to kniha od Edwarda Uphama The History and Doctrine of Buddhism (Dějiny a učení buddhismu). Teprve v průběhu 19. století začali mniši různých buddhistických tradic hovořit o jediném buddhismu jako univerzálním náboženství, aby odvrátili útoky křesťanských misionářů a koloniálních úředníků. Je paradoxní, že vůbec první pokus o sjednocení buddhismu učinil buddhista ze západu plukovník Henry Steel Olcott.[4]
Učení Buddhy bylo motivováno úsilím o vysvobození bytostí z utrpení z nekonečného, iluzorního koloběhu zrození a smrti. Ve středu jeho rozhovorů je proto praxe, která osvobozuje od narození a smrti nebo umožňuje lepší zrození či uvědomělý, blažený život. Vždy šlo o vysvobození z nevědomého, dualistického egoismu: Jako je širý oceán proniknut jen jedinou chutí, chutí soli, je tato nauka proniknuta jen jedinou chutí, chutí osvobození.
Buddha se distancoval od těch, kteří vytvářeli intelektuální teorie o smyslu života či podstatě světa. Srovnával je se slepci, z nichž se každý dotýká slona na jiném místě a pak se dostávají do prudkého sporu o pravém tvaru zvířete: Jeden posuzuje slona podle ocasu, kterého se dotýkal, druhý podle nohy, další podle ucha. Podle tohoto podobenství je každá interpretace světa a člověka iluzorní a je jen promarněným časem.
Kdo o tom přemýšlí, je uvězněn v kleci svých názorů. Ten, kdo vyžaduje vysvětlení, je jako člověk zasažený otráveným šípem, který řekl lékaři: „Nenechám si vytáhnout šíp, dokud nebudu vědět, zda mě zasáhl válečník, bráhman, obchodník nebo sluha, dokud nebudu znát jeho jméno a příjmení (…) a jaký přesně je hrot šípu.“ Tento člověk by zemřel dříve, než by se to všechno dozvěděl. Právě tak zemře v nevědomosti ten, kdo zanedbává praxi, vedoucí k osvobození, a místo ní intelektuálně spekuluje o podstatě věcí.
Buddha neodpovídal těm, kteří chtěli vysvětlení, sahající za hranice intelektuálního poznání, stejně jako slepci nebo zranění, kteří nechávají svou záchranu záviset na nesmyslných otázkách. Své výroky chápal pouze jako prostředek na cestě k probuzení. Srovnával je s vorem, který slouží pouze k převozu přes řeku, ale nemá žádný smysl sám o sobě.
Nejkratší formulka Buddhovy filosofie je o třech charakteristikách všech jevů; z ní lze vyjít při nárysu jeho obrazu světa a člověka:
STORIES BY JARYJ
JARYJ REDMAN CERVENKA
