J. R. Cash (26. února 1932 Kingsland, Arkansas12. září 2003 Nashville) byl americký zpěvák, kytarista a skladatel. Proslul především díky country, ale svým rozsahem patřil i do dalších žánrů. Podle mnoha hudebních kritiků se stal jedním z nejvýznamnějších amerických zpěváků dvacátého století.

Byl dobře znám nejen svým černým oblečením a skromným pozdravem při zahajování svých koncertů „Hello, I'm Johnny Cash...“, ale je držitelem mnoha ocenění. Má hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy a stal se nejmladším umělcem, který byl uveden do Country Music Hall of Fame.

Mezi nejznámější písně, které nesou jeho rukopis, patří jeho prvotiny ve stylu country a rockabilly, „Hey Porter“ nebo „Cry, Cry, Cry“, „Folsom Prison Blues“ tvořící jeho image desperáta, hity „I Walk the Line“, „Ring of Fire“ a „Man in Black“, žertovná „A Boy Named Sue“, „Jackson“, duet s jeho druhou ženou, June Carter Cash z Carter Family, ale také cover verze rockových písní jako „Hurt“, nebo „Personal Jesus“. Tématy mnoha Cashových písní, především pak těch z konce kariéry, jsou smutek a bolest, ale také naděje a vykoupení.
 

Počátek kariéry

 

Poté, co se Johnn Cash s manželkou Vivian roku 1954 přestěhoval do Memphisu v Tennessee, živil se jako podomní obchodník. Po večerech však začal hrát spolu se skupinou The Tennessee Two (později přejmenovanou na The Tennessee Three). V roce 1955 vydal producent Sam Phillips v Sun Records jeho první nahrávky „Hey Porter“ a „Cry, Cry, Cry“, které se setkaly s takovým úspěchem, že se Cash mohl začít naplno věnovat kariéře zpěváka.[2]

Nahrávka „Folsom Prison Blues“ se umístila mezi Top 5 v country hitparádě, a jeho velký hit „I Walk the Line“ dosáhl v roce 1956 prvního místa v žebříčku country. Roku 1957 následovala píseň „Home of the Blues“. Cashova kariéra začala strmě růst. Ještě téhož roku se stal prvním umělcem Sun Records, který nahrál dlouhohrající desku, vystupoval v Grand Ole Opry, show Eda Sullivana i v Carnegie Hall.[4] V roce 1958 opustil malou nahrávací společnost Sun a uzavřel lukrativní smlouvu s Columbia Records, která mu za podpis slíbila 50 000 dolarů[5]. Tam se také jeho singl „Don't Take Your Guns to Town“ stal jedním z jeho dalších hitů.

Na počátku šedesátých let koncertoval s Carter Family, v níž byly také Anita, June a Helen Carterovy.

Image desperáta

S jeho stoupající popularitou v šedesátých letech začaly i jeho problémy s drogami. Propadl alkoholu a stal se závislý na amfetaminech a barbiturátech. Krátce sdílel byt s Waylonem Jenningsem, který byl na amfetaminech silně závislý. Během koncertování užíval stimulanty, aby vydržel vzhůru. Drogy měly negativní dopad na jeho chování. Často byl nervózní a reagoval nevypočitatelně. Sám později přiznal, že vyzkoušel snad každou drogu.

 
Johnny Cash v roce 1969.

Vzrůstající závislost zatím ale nepoznamenala Cashovu tvořivost. Jeho provedení hitu „Ring of Fire“ dosáhlo úspěchu jak v country žebříčcích, tak i v popových hitparádách.

Roku 1965 v Los Padres National Forest v Kalifornii začalo jeho auto hořet od přehřátého ložiska, což způsobilo lesní požár. Když se soudce Cashe ptal, proč požár způsobil, odpověděl: „Já to nebyl, ale moje auto, to je mrtvé, takže ho vyslechnout nemůžete.“ Požár zachvátil 2,06 km2, zničil porost na třech horách a zabil 49 z 53 hnízdících ohrožených kondorů. Cash na to reagoval: „Nestarám se o vaše zatracený žlutý káňata.“ Měl nejprve zaplatit 125 127 dolarů, ale nakonec musel zaplatit jen 82 001 dolarů.

I přes občasné problémy se zákonem a image desperáta Cash nikdy nebyl odsouzen k odnětí svobody. Sedmkrát byl sice zadržen, ale vždy byl internován nejdéle na jednu noc. Roku 1965 byl dokonce v El Pasu v Texasu zadržen protidrogovým oddílem. Ten ho podezíral z pašování heroinu z Mexika. Policie nalezla v jeho kytarovém pouzdře narkotika, ale jednalo se pouze o léky na předpis, nikoli o nepovolené drogy. Cash nakonec vyvázl s podmínkou. Téhož roku byl jedné noci zadržen v Starkville v Mississippi za vniknutí na cizí pozemek, kde chtěl trhat květiny.

V polovině šedesátých let vydal několik konceptuálních alb jako Bitter Tears (1964) a Ballads of the True West (1965), zároveň ale jeho drogová závislost dosáhla vrcholu, což vedlo k rušení některých koncertů, ale také k rozvodu s jeho první ženou v roce 1967.

June Carterová

 
Johnny Cash a jeho druhá žena, June Carterová

Cash koncertoval již dříve s Carter Family, v roce 1967 pak s June Carterovou[6] nazpíval duetJackson“, ten byl oceněn cenou Grammy.[7]

Cash skončil s užíváním drog v roce 1968 po spirituálním prožitku v Nickajack Cave, velkém, polozatopeném jeskynním komplexu v okrese Marion v Tennessee. June, matka Maybelle, a otec Ezra Carterovi se odstěhovali na měsíc na jeho sídlo, aby mu pomohli bojovat se závislostí. 22. ledna Johnny požádal June na pódiu o ruku, ta souhlasila a 1. března byli oddáni. Cash také obnovil svoji víru v malé evangelikální církvi Evangel Tempel.

Folsom Prison Blues a koncerty pro vězně

Na konci šedesátých let Cash začal koncertovat ve věznicích, tyto koncerty byly zaznamenány na živých albech At Folsom Prison (1968) a At San Quentin (1969). Nahrávka ze San Quentin obsahuje hit „A Boy Named Sue“ od Shela Silversteina. Kromě věznic v USA navštívil Cash roku 1972 vězení v Österåker ve Švédsku. V roce 1973 byl vydán záznam På Österåker (V Österåker), mezi písněmi zde Cash mluví švédsky.

Muž v černém

V letech 1969 až 1971, měl Cash svůj televizní pořad The Johnny Cash Show na stanici ABC. Každý díl otevírali The Statler Brothers, nedílnou součástí byla také Carter Family a Carl Perkins. Jeho hosty byli například Neil Young, Louis Armstrong, James Taylor, Ray Charles, Eric Clapton nebo Bob Dylan. Dylana poznal Cash v polovině šedesátých let a později se stali přáteli a nazpívali spolu duet na Dylanově countryovém albu Nashville Skyline. Dalším umělcem, kterému The Johnny Cash Show pomohla v kariéře, byl začínající textař Kris Kristofferson. Cash odmítl změnit text Kristoffersonovy písně Sunday Mornin' Comin' Down, jak to po něm chtělo vedení televize kvůli narážce na marihuanu.[8]

Prolínání rock and rollu, rocku, folku, country a soulu, ke kterému v show docházelo, významně ovlivnilo další vývoj populární hudby.[9]

V roce 1976 zazněl v jeho písni One Piece at a Time poprvé termín Psychobilly, pozdější název žánru hudby.

V roce 1971 vysvětlil v písni Man in Black (Muž v černém), proč pořád nosí pro něj typické černé oblečení:


We're doing mighty fine I do suppose
In our streak of lightning cars and fancy clothes
But just so we're reminded of the ones who are held back
Up front there ought to be a man in black.

Cash a jeho kapela původně nosili černou, protože to byla jediná shodná barva, kterou měly jejich kostýmy.[1] Z počátku kariéry nosil i barevné oblečení, ale černou si oblíbil jak na pódiu, tak i mimo něj. Kromě politických důvodů byla černá vždy jeho oblíbenou barvou [1]. Tmavé uniformy jsou dodnes mezi americkými námořníky, jejichž košile, kravata a kalhoty jsou úplně černé, známy jako „Johnny Cashes“.[10]

V polovině sedmdesátých let začala Cashova popularita upadat, přesto se prodalo 1,3 milionů kusů jeho první autobiografie nazvané Man in Black, která vyšla roku 1975. Druhá autobiografie s názvem Cash: The Autobiography vyšla v roce 1997.

Cashův význam a pocty

 

Podle mnoha hudebních kritiků se stal jedním z nejvýznamnějších amerických zpěváků dvacátého století, v žebříčku časopisu Rolling Stone 100 Greatest Artists of All Time se umístil na 31. místě.[18] V žebříčku The RS 500 Greatest Songs of All Time se umístilo hned několik Cashových písní, v první stovce to byly „I Walk the Line“ (30.) a „Ring of Fire“ (87.).[19] V roce 2004 byl o jeho životě natočen film Walk the Line, ve kterém ho ztvárnil herec Joaquin Phoenix.

Cash je několikanásobným držitelem Grammy. Tuto cenu získal mimo jiné za celoživotní dílo, v kategorii country pak sbíral ceny za nejlepší písně, alba i nejlepší mužský hlas. Poslední Grammy mu získal posmrtně vydaný videoklip k písni „God's Gonna Cut You Down“.

Má hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy.

Zdroj : http://cs.wikipedia.org/wiki/Johnny_Cash

jaryjredmanmusic